Co dělat, aby se na mokré trávě nepodklouznout?

Předem si připravte konkrétní scénář prvních patnácti minut. Ne obecně, ale doslova: co řeknete, co uděláte, kam se postavíte. Pokud vedete kurz nebo workshop, stůjte tak, abyste viděli na všechny a oni na vás. Vyhněte se tomu, abyste stáli za stolem nebo za projektorem. Fyzická blízkost bez tlaku funguje lépe než přátelský tón z dálky. Když někdo přijde pozdě, nereagujte zvláštním uvítáním před ostatními. Krátce přikývněte, ukažte místo a pokračujte. Pozdní příchod se tím nescénuje a skupina se nerozpadne.

Společná pravidla pro všechny hry: vždy vysvětlete, co znamená chycení, než začnete, a nechte děti zkusit jedno krátké kolo nanečisto. Nikdy nedávejte víc než tři pokyny najednou, jedenáctileté děti si zapamatují dva až tři, If you treasured this article therefore you would like to receive more info with regards to sem kindly visit our web site. zbytek vypustí. A hlavně — pokud hra po pěti minutách nefunguje, neopravujte ji za pochodu. Zastavte, zeptejte se dětí, co je mate, http://bookmarkingcentrals.Com a pravidlo jednoduše zkraťte. Právě tady vzniká rozdíl mezi hrou, u které se děti nudí, a hrou, kterou chtějí hrát znovu.

Pro dvě děti se osvědčuje hra na „tichou poštu". Jeden stojí u dveří, druhý na opačném konci. Míč se posílá kutálením po zemi a nesmí se zvednout. Kdo ho zvedne nebo kopne do stěny, jde na konec řady. Chodba se tím rozdělí na dvě poloviny a míč zůstává v ose. Dospělý může dělat rozhodčího a počítat doteky podlahy.

Co dělat, když se stejně dostaví trapné tic

Druhá je „socha". Děti běhají po chodbě, na tlesknutí ztuhnou v jak zařídit malou kuchyniékoli pozici. Kdo se pohne, vypadává. Třetí hra „na pavouka": provázkem natáhněte mezi klikami dvou dveří síť. Děti podlézají, přelézají nebo procházejí, aniž se provázku dotknou. Čtvrtá „kuželky" z plastových lahví – postavte je na konci chodby a házejte ponožkovým míčkem. Pátá „tichá pošta": děti sedí v řadě na zemi a šeptem si předávají slovo. Všechny hry mají jedno společné – nutí k pohybu, ale ne k běhu přes celý byt.

Než začnete, projděte prostor a odstraňte vše, co by mohlo spadnout nebo se rozbít. Na chodbě přisuňte botník ke zdi, pověste kabáty výš a kobereček srovnejte tak, aby neklouzal. Veškeré hračky, které děti použijí, ať mají v jedné krabici – předejdete hledání a hádkám. Pokud je chodba průchozí, domluvte se, že dveře do koupelny zůstanou zavřené.

Malý byt a dlouhá chodba nemusí být překážkou. Naopak – chodba bývá nejlepší místo pro hry, které potřebují rovinku, a v pokoji se zase hodí aktivity na zemi. Stačí pár pravidel, aby se nic nerozbilo a děti se nepřestaly bavit.

Po dešti počkejte alespoň hodinu, než vyběhnete. Tráva potřebuje čas, než voda steče. Pokud běháte pravidelně, zařaďte do tréninku cvičení na stabilitu – výpady, dřepy na jedné noze a balanční podložky. Silné kotníky a kyčle lépe zachytí nenadálý pohyb. Na mokré trávě nikdy netrénujte maximální rychlost ani intervaly. Rychlost patří na suchý povrch. Když dodržíte tyto zásady, snížíte riziko podvrtnutí a pádů na minimum.

Obuv a došlap rozhodují Na mokrou trávu potřebujete podrážku s hlubokým vzorkem, ideálně s výstupky do bláta. Hladká běžecká podrážka na trávě doslova klouže. Pokud máte možnost, použijte trailové boty, které mají měkčí směs a hlubší dezén. Před výběhem zkontrolujte, zda mezi výstupky nejsou nalepené listy nebo bláto – ty vytvářejí kluzkou vrstvu. Došlapujte celou plochou chodidla, ne jen špičkou. Pata musí mít kontakt s podložím, i když je to na trávě měkké. Vyhněte se běhu po špičkách, který je na suchu rychlý, ale na mokré trávě vede k uklouznutí vpřed.

Mokrá tráva je zrádná, protože vypadá jako běžný povrch, ale tření se prudce sníží. Riziko podklouznutí vzniká hlavně při došlapu na špičku nebo při prudkém odrazu, kdy noha nemá oporu. První krok k bezpečí je zpomalit a zkrátit krok. Když běžíte pomaleji, dopadáte blíž pod těžiště a pata má čas se zachytit. Na mokré trávě se vyhněte ostrým zatáčkám a změnám směru – každý řez je místem, kde se noha smekne. Trasu volte po rovině, ne po svahu, kde voda stéká a tráva je kluzká ještě víc.

Pět her, které zvládne i úzká chodba První je „čára". Lepidlem na papír vytvořte na zemi dvě rovnoběžné linky asi 20 cm od sebe. Děti po nich chodí jako po laně, našlapují patou k patě. Kdo šlápne vedle, vrací se na start. Podobně funguje „žabí skok": z jedné linky skáčou co nejdál, značí si doskok křídou nebo kouskem izolepy. Pozor, ať podlaha není kluzká – bosé nohy nebo protiskluzové ponožky jsou bezpečnější.

Typická chyba je zrychlit v momentě, kdy cítíte nejistotu. Právě naopak – zpomalte a zkraťte krok. Další chybou je běžet ve stopě, kde už někdo prošel a tráva je udusaná a mokrá. Udusaná mokrá tráva je kluzčí než vysoká tráva, která drží vodu v listech. Pokud musíte běžet po svahu, stoupejte nebo klesejte traverzem, ne přímo po spádnici. Při klesání držte těžiště nízko a našlapujte na celé chodidlo. Při stoupání našlapujte na přední část chodidla jen tehdy, když máte jistotu, že výstupek podrážky se zachytí.