Bodování je nástroj, ne cíl. Když po týdnu všichni vědí, kolik mají bo…
Bodování je nástroj, ne cíl. Když po týdnu všichni vědí, kolik mají bodů, ale nikdo neumí říct, co ho bavilo, hra selhala. Držte se jednoduchého pravidla: body se přidělují za to, co lze zopakovat a co zvládne i nejslabší člen družstva. Pak se neztratí chuť ani do dalšího ročníku.
Když nechcete jen sedět na lavičce, zapojte se. Děti napodobují dospělé. Když si vezmete míč a začnete hrát taky, vydrží u hry mnohem déle. Naopak pasivní dozor u telefonu je nejčastější důvod, proč se děti do pěti minut nudí. Také platí, že čím méně hraček vezmete, tím lépe. Přemíra podně k přeskakování z jedné činnosti na druhou a k žádnému soustředění.
Typická chyba je snaha hrát „naostro". Ve dvou se vyplatí hrát na jistotu a míč spíš vracet než zabíjet. Když jeden začne bušit do míče, druhý přestane hrát a jen sbírá. Lepší je dohodnout se předem: první dvě výměny jsou rozehrávka, pak se hraje. A když se nedaří, zkraťte hřiště – ne prodlužte.
První osvědčenou aktivitou je stavba překážkové dráhy. Vytáhněte židle, polštáře, švihadlo a krabice a nechte děti, ať cestu samy navrhnou. Pravidla musí být jednoduchá: nesmí se šlápnout na podlahu, nesmí se shodit polštář, na konci se musí zazvonit lžičkou o hrnek. Dospělý dohlíží jen na to, aby se nic nepřevrhlo a aby se mladší sourozenec neztratil v davu. Typická chyba je stavět dráhu za děti – pak je to vaše hra, ne jejich.
Před odchodem řekněte někomu, kam jdete, s kým a kdy se vrátíte. Určete si čas, kdy se sejdete, i kdyby se hra protáhla. Pokud se někdo neozve, začněte ho hledat včas – nečekejte do tmy. Na místě si všímejte změn terénu, padlých stromů a podmáčené půdy. Během hry se vyhněte konzumaci alkoholu a jiných látek, které snižují pozornost. A pokud jde o noční hru, mějte čelovku s červeným světlem, které méně ruší ostatní i zvěř.
Nakonec se nebojte chodbu obměňovat. Přelepená čára, kbelík a tác vydrží týdny, pokud je občas schováte a vytáhnete jinou sadu. Děti ocení opakování známých her víc než nové složité vymýšlení. Když se do hry zapojí i dospělý a nechá se občas porazit, vydrží zábava déle než jak zařídit malou kuchyniákoli dokonalá příprava.
Míčové hry ve dvou mají jednu velkou výhodu: nepotřebujete shánět partu. Stačí jeden míč, kousek prostoru a ochota přizpůsobit pravidla. Většina lidí to zbytečně komplikuje tím, že se snaží hrát stejně jako v plném počtu. To ale u dvou hráčů nefunguje – hra se rozpadá na běhání za míčem a čekání, než soupeř odehraje.
Základ je omezit prostor. Tenisové dvorce, volejbalové kurty i nohejbalová hřiště jsou stavěné na čtyři a více lidí. Ve dvou proto hrajte na polovinu šířky nebo délky. U tenisu stačí obě poloviny posunout tak, aby míč nestíhal dvakrát odskočit, než ho druhý hráč dohoní. U volejbalu je klíčové pravidlo: jeden hráč nesmí hrát dvakrát po sobě. To nutí k rychlému rozhodování a hra má spád.
Co funguje a co ne Chodba je ideální pro aktivity, kde se dítě pohybuje po přímce nebo stojí na místě. Naopak hry s rychlým otáčením, házením a během do stran jsou rizikové. Před začátkem odstraňte volně stojící dekorace, srovnejte botník a zajistěte dveře proti nárazu. Koberec nebo protiskluzová podložka sníží hluk i riziko uklouznutí. Děti často chtějí zkoušet nové věci ve spěchu – klidně jim vysvětlete, že pravidla platí i tady.
Pro dvojici se hodí i méně tradiční varianty. Badminton na polovině kurtu, stolní tenis na menším stole, nohejbal přes jednu síť nebo tenis s pěnovým míčem. Pěnový míč letí pomaleji, takže ho stihnou oba a výměny jsou delší. Pokud máte jen zeď, hrajte odrazy – střídejte se po pěti úderech a počítejte, kdo vydrží déle bez chyby.
Hluk je častý problém. Ponožkové míčky, měkké podložky a hry vsedě ho sníží. Pokud jde o sousedy, domluvte si pevný čas, kdy se hrát bude, a mimo něj volte tišší varianty. U menších dětí počítejte s kratší pozorností – pět až deset minut na hru je realistických. U starších přidejte variantu s časomírou nebo body, ale bez tlaku na výhru.
Mezi spolehlivé patnáctky patří: přenášení pingpongového míčku na lžíci, chůze po čáře z izolepy, házení ponožkových míčků do kbelíku, Kimova hra s předměty na tácu, tichá pošta šeptem, hra na sochy, hledání rozdílů na dvou obrázcích, slovní kopaná, hádání zvuků se zavřenýma očima, stavění věže z kostek na zemi, přelévání vody mezi kelímky, kreslení obrázku podle slovního popisu, hra na robota a programátora, počítání kroků poslepu a hra „co zmizelo".
Nakonec platí, že ve dvou jde hlavně o rytmus. Když se hra zastavuje, něco je špatně – buď je hřiště moc velké, nebo míč moc rychlý, nebo se hráči moc tlačí na síť. Zmenšete prostor, zpomalte míč a hrajte na jistotu. Vydržíte tak mnohem déle než při snaze napodobit zápas čtyř hráčů.
Když nechcete jen sedět na lavičce, zapojte se. Děti napodobují dospělé. Když si vezmete míč a začnete hrát taky, vydrží u hry mnohem déle. Naopak pasivní dozor u telefonu je nejčastější důvod, proč se děti do pěti minut nudí. Také platí, že čím méně hraček vezmete, tím lépe. Přemíra podně k přeskakování z jedné činnosti na druhou a k žádnému soustředění.
Typická chyba je snaha hrát „naostro". Ve dvou se vyplatí hrát na jistotu a míč spíš vracet než zabíjet. Když jeden začne bušit do míče, druhý přestane hrát a jen sbírá. Lepší je dohodnout se předem: první dvě výměny jsou rozehrávka, pak se hraje. A když se nedaří, zkraťte hřiště – ne prodlužte.
První osvědčenou aktivitou je stavba překážkové dráhy. Vytáhněte židle, polštáře, švihadlo a krabice a nechte děti, ať cestu samy navrhnou. Pravidla musí být jednoduchá: nesmí se šlápnout na podlahu, nesmí se shodit polštář, na konci se musí zazvonit lžičkou o hrnek. Dospělý dohlíží jen na to, aby se nic nepřevrhlo a aby se mladší sourozenec neztratil v davu. Typická chyba je stavět dráhu za děti – pak je to vaše hra, ne jejich.
Před odchodem řekněte někomu, kam jdete, s kým a kdy se vrátíte. Určete si čas, kdy se sejdete, i kdyby se hra protáhla. Pokud se někdo neozve, začněte ho hledat včas – nečekejte do tmy. Na místě si všímejte změn terénu, padlých stromů a podmáčené půdy. Během hry se vyhněte konzumaci alkoholu a jiných látek, které snižují pozornost. A pokud jde o noční hru, mějte čelovku s červeným světlem, které méně ruší ostatní i zvěř.
Nakonec se nebojte chodbu obměňovat. Přelepená čára, kbelík a tác vydrží týdny, pokud je občas schováte a vytáhnete jinou sadu. Děti ocení opakování známých her víc než nové složité vymýšlení. Když se do hry zapojí i dospělý a nechá se občas porazit, vydrží zábava déle než jak zařídit malou kuchyniákoli dokonalá příprava.
Míčové hry ve dvou mají jednu velkou výhodu: nepotřebujete shánět partu. Stačí jeden míč, kousek prostoru a ochota přizpůsobit pravidla. Většina lidí to zbytečně komplikuje tím, že se snaží hrát stejně jako v plném počtu. To ale u dvou hráčů nefunguje – hra se rozpadá na běhání za míčem a čekání, než soupeř odehraje.
Základ je omezit prostor. Tenisové dvorce, volejbalové kurty i nohejbalová hřiště jsou stavěné na čtyři a více lidí. Ve dvou proto hrajte na polovinu šířky nebo délky. U tenisu stačí obě poloviny posunout tak, aby míč nestíhal dvakrát odskočit, než ho druhý hráč dohoní. U volejbalu je klíčové pravidlo: jeden hráč nesmí hrát dvakrát po sobě. To nutí k rychlému rozhodování a hra má spád.
Co funguje a co ne Chodba je ideální pro aktivity, kde se dítě pohybuje po přímce nebo stojí na místě. Naopak hry s rychlým otáčením, házením a během do stran jsou rizikové. Před začátkem odstraňte volně stojící dekorace, srovnejte botník a zajistěte dveře proti nárazu. Koberec nebo protiskluzová podložka sníží hluk i riziko uklouznutí. Děti často chtějí zkoušet nové věci ve spěchu – klidně jim vysvětlete, že pravidla platí i tady.
Pro dvojici se hodí i méně tradiční varianty. Badminton na polovině kurtu, stolní tenis na menším stole, nohejbal přes jednu síť nebo tenis s pěnovým míčem. Pěnový míč letí pomaleji, takže ho stihnou oba a výměny jsou delší. Pokud máte jen zeď, hrajte odrazy – střídejte se po pěti úderech a počítejte, kdo vydrží déle bez chyby.
Hluk je častý problém. Ponožkové míčky, měkké podložky a hry vsedě ho sníží. Pokud jde o sousedy, domluvte si pevný čas, kdy se hrát bude, a mimo něj volte tišší varianty. U menších dětí počítejte s kratší pozorností – pět až deset minut na hru je realistických. U starších přidejte variantu s časomírou nebo body, ale bez tlaku na výhru.
Mezi spolehlivé patnáctky patří: přenášení pingpongového míčku na lžíci, chůze po čáře z izolepy, házení ponožkových míčků do kbelíku, Kimova hra s předměty na tácu, tichá pošta šeptem, hra na sochy, hledání rozdílů na dvou obrázcích, slovní kopaná, hádání zvuků se zavřenýma očima, stavění věže z kostek na zemi, přelévání vody mezi kelímky, kreslení obrázku podle slovního popisu, hra na robota a programátora, počítání kroků poslepu a hra „co zmizelo".
Nakonec platí, že ve dvou jde hlavně o rytmus. Když se hra zastavuje, něco je špatně – buď je hřiště moc velké, nebo míč moc rychlý, nebo se hráči moc tlačí na síť. Zmenšete prostor, zpomalte míč a hrajte na jistotu. Vydržíte tak mnohem déle než při snaze napodobit zápas čtyř hráčů.
댓글목록
등록된 댓글이 없습니다.