5 vět, které dětem pomohou pochopit prohru ve hře

Hry, které zvládnete bez pomůc

Pravda nebo lež je klasika, ale většina skupin ji zahraje špatně. Pravidlo zní: dvě tvrzení pravdivá, jedno nepravdivé. If you have any issues with regards to where by and how to use rekonstrukce koupelny Krok Za krokem, you can contact us at our own web-page. Ostatní hlasují. Kdo se trefí, získává bod. Pokud někdo vypráví jen bezpečné historky, hra umírá. Vyplatí se domluvit předem, že se nebudou řešit věci, které bolí. Zvuková krajina: jeden zavře oči a ostatní postupně vydávají zvuky, které slyší kolem sebe. Hádá, kolik bylo zdrojů a odkud přišly. Typická chyba je přehrávat zvuky příliš nahlas, pak splývají.

Typická chyba je srovnávání s ostatními: „Podívej, brácha taky prohrál a nezlobí se." Tím jen posilujete pocit, že dítě selhalo dvakrát – jednou ve hře, podruhé v chování. Další častou chybou je nechat dítě vyhrát za každou cenu. Naučí se, že prohra je něco, čemu je třeba se vyhnout, a v reálném světě pak narazí. Mnohem užitečnější je hrát poctivě a prohru komentovat klidně: „Teď jsem vyhrál já. Příště to třeba vyjde tobě."

Honění podle zvuku. Jeden má zavázané oči a ostatní se pohybují tiše. Na zavolání „tady" musí lovec poznat směr a chytit někoho. Tato hra není o rychlosti, ale o sluchu a odvaze. U jedenáctiletých funguje překvapivě dobře, když se střídají role. Bezpečnost: hrajte nábytek na míru měkkém povrchu a bez překážek.

Hru na honěnou lze hrát i v bytě, ale musíte přizpůsobit prostor i pravidla. Většina zranění doma nevzniká při běhu, ale při nárazu do nábytku, na kluzké podlaze nebo ve dveřích. Než začnete, projděte místnost a odstraňte předměty, o které se dá zakopnout: volné kabely, hračky, rohožky. Křehké věci přemístěte do jiné místnosti nebo do skříně. Pokud máte kluzkou podlahu, hrajte v ponožkách s protiskluzovou úpravou nebo naboso. Boty v bytě zvyšují riziko uklouznutí i poškození podlahy.

Šifra je pro dítě hra, ve které platí jiná pravidla než v běžném čtení. Právě proto ji děti milují, ale také právě proto se na ní často zaseknou. Nejčastější chyba dospělých je předpoklad, že dítě pochopí princip samo, jakmile vidí hotový příklad. Tak to nefunguje. Než vůbec ukážete zašifrovaný text, vysvětlete jednu jedinou věc: co se s písmeny nebo slovy děje. Teprve pak přidejte ukázku.

Nakonec pamatujte, že děti se učí nápodobou. Když sami prohrajete a zareagujete klidně, dáváte jim nejsilnější lekci. Není potřeba nic vysvětlovat dlouze. Stačí, když dítě vidí, že dospělý umí prohrát bez výčitek a bez dramat. To je základ, nábytek na míru kterém se dá stavět další rozhovor – klidně i příště, až zase někdo prohraje.

Typická chyba je hrát v příliš malé místnosti, kde se děti nemohou vyhnout. Další chybou je nechat běhat kolem ostrých rohů stolů a křesel. Řešením je buď hru zkrátit, nebo použít měkčí variantu: honič se pohybuje pomalu, chycený se plazí po čtyřech, nebo se hraje pouze na místě s předáváním doteku. Také se vyhněte hraní na kluzkých dlaždicích v ponožkách bez úpravy.

Ověřené hry, které vydrží déle než pět minut Mrazící honička s barvami. Kdo je chycen, zůstane stát jako mrazík. Ostatní ho mohou zachránit tím, že se ho dotknou a řeknou barvu, kterou má na sobě. Pokud ji nemá, musí utíkat k dalšímu. Tato hra nutí děti nejen běhat, ale i všímat si detailů a spolupracovat. Chyba: příliš mnoho zachránců najednou způsobí, že hra nemá konec. Omezte počet zachránců na dva.

Co říct v momentě, kdy přijde prohra Ve chvíli, kdy dítě prohrálo, nepoužívejte fráze jako „to je jen hra" nebo „nebreč". Dítě slyší, že jeho pocity jsou nevhodné. Místo toho popište, co vidíte: „Vidím, že tě to naštvalo. Prohrát je nepříjemné." Tím dáváte najevo, že rozumíte, a zároveň necháváte prostor, aby emoce odezněla. Někdy stačí pár sekund ticha a dítě se uklidní samo. Pokud se vztek stupňuje, nabídněte krátkou pauzu – ne jako trest, ale jako možnost nadechnout se.

Honičky pro jedenáctileté děti nejsou totéž co pro prvňáky. V tomto věku už děti mají delší pozornost, ale zároveň je snadno omrzí stereotyp. Pokud honička spočívá jen v tom, že jeden utíká a druhý ho nahání, po pár minutách se začnou rozhlížet, co jiného by dělaly. Řešení není ve složitějších pravidlech, ale v přidání role, cíle nebo překážky. Dítě potřebuje jasně vědět, co má dělat, kdy se mění role a jak pozná, že hra skončila.

Ať zvolíte kteroukoli šifru, držte se tří zásad. První: vždy uveďte jeden vyřešený příklad celý, od začátku do konce, včetně chyb, které jste cestou udělali. Druhá: nechte dítě šifru nejdřív vytvořit pro vás, ne jen luštit. Tvorba odhalí, jestli princip skutečně chápe. Třetí: skončete dřív, než se přestane dařit. Šifra má zůstat hrou, ne testem. Když se nedaří, zkraťte text nebo se vraťte k papírové abecedě.