5 her, které rozehrál kolíček na prádlo doma i venku

Pohádka má pevnou kostru: někdo něco ztratí, někdo jiný ho hledá, cestou se objeví překážka a na konci se věci srovnají. Právě tahle struktura je pro hru ideální, protože děti ji znají a nemusíte jim vysvětlovat motivaci postav. Chybou je začínat vymýšlením pravidel. Začněte tím, kdo je hrdina, co chce získat a co mu v tom brání. Teprve pak hledejte mechaniku, která ten konflikt převede do akce.

Nakonec hru doladěte a vyrobte finální verzi. Děti mohou kreslit obrázky, lepit a psát názvy. Snažte se, aby byla přenosná a skladná. Nezapomeňte na jasná pravidla vytištěná na jednom listu. Pokud hru hrajete s jinými dětmi, nechte je pravidla vysvětlit – tím zjistíte, zda jsou opravdu srozumitelná. A hlavně: nebojte se pravidla měnit, když něco nefunguje. Cílem není vytvořit mistrovské dílo, ale zažít radost ze společné tvorby.

Noviny se dají využít i jako terč pro házení míčkem nebo hadrovým míčem. Na papír nakreslete křídou soustředné kruhy a pověste ho na zeď nebo na plot. If you adored this information and you would certainly such as to obtain additional info regarding Https://Ugzhnkchr.Ru kindly browse through the webpage. Každý hráč hází z předem dané vzdálenosti a počítá zásahy. Po každých pěti hodech se terč posune o půl metru dál. Nesnažte se trefit střed silou – přesnost je důležitější než razance. Pokud se papír protrhne, jednoduše ho vyměňte za nový list.

Před hrou je potřeba děti naučit tři základní věci: jak držet buzolu vodorovně, jak nastavit azimut a jak ho udržet při chůzi. Na to stačí suchý trénink na louce. Postavte je na start, určete jim jeden směr a nechte je dojít k viditelnému stromu. Teprve když to zvládnou bez otáčení buzoly v ruce, můžete přidat druhý bod. Typická chyba je, že děti nastaví azimut, ale pak jdou podle svého pocitu. Vyhraďte na tolik opakování, kolik je potřeba, klidně i deset minut.

Jak na to: pět konkrétních her První hra je „kolíčková stezka". Na zem položte provázek nebo krepovou pásku a dítě po ní připevňuje kolíčky tak, aby držely na látce nebo na okraji koberce. Cílem je přejít z jednoho konce na druhý, aniž by některý kolíček spadl. Druhá hra je „třídění podle barvy". Pokud máte kolíčky ve více barvách, dítě je hází do misek nebo na hromádky. Učí se přitom barvy stěn do obýváku a počítání. Třetí hra je „kolíčkový hmat". Vložte několik kolíčků do látkového pytlíku a dítě je vytahuje pouze po hmatu, podle toho, jaký tvar nebo barvu si předem určíte.

Během hry mějte přehled o tom, kde se jednotlivé dvojice pohybují. Domluvte si předem signál, například dvě krátká zapískání, kterým děti potvrdí, že jsou v pořádku. Pokud některá dvojice bloudí příliš dlouho, jděte jí naproti. Nezahlcujte je ale pokyny vysílačkou, to je akorát vystresuje. Klidný doprovod a možnost vrátit se na start je lepší než hledat viníka.

Základem je vybrat správný typ kolíčku. Dřevěný klasický kolíček drží lépe a příjemně padne do ruky, ale má ostřejší hrany. Plastový je lehčí a bezpečnější pro menší děti, zato se snadno láme, když ho dítě zmáčkne silou. Vyhněte se kolíčkům s kovovým drátkem, které už jsou rezavé nebo povolené. Před hrou vždy zkontrolujte, zda pružina není uvolněná. Uvolněný drátek může škrábnout i vypadnout.

Častou chybou je nutit lidi do aktivity, když řeknou ne. Další chybou je nechat hru běžet příliš dlouho, protože „je zábava". Zábava může být známkou toho, že se lidé smějí, aby zakryli rozpaky. Vyhněte se také tomu, aby stejný člověk byl stále v roli toho, kdo se nechává vést – vzniká nerovnováha. Po hře je dobré udělat něco úplně obyčejného, třeba krátkou přestávku nebo společné pití vody, aby se pozornost přesunula jinam.

Nejčastější chyba je nechat děti hrát si s kolíčky bez dozoru. Malé dítě je strká do pusy, do nosu nebo je zkouší rozlomit. Další chyba je používat příliš mnoho kolíčků najednou. Čím méně jich na začátku dáte, tím lépe se dítě zapojí. Také se vyhněte hře na kluzké podlaze, kde kolíčky odlétají a mohou někomu uklouznout pod nohou. Pokud hrajete venku, dejte pozor na mokrou trávu, kolíčky pak kloužou a špatně se zvedají.

Během hraní si všímejte, zda mají všichni stejnou šanci vyhrát. Pokud jeden hráč neustále vede, ostatní přestane bavit hrát. Přidejte malé zvraty: karty, které mění pořadí, nebo pole, která posílají zpět. Ale pozor – příliš mnoho náhody ubírá ze strategie. Najděte rovnováhu mezi štěstím a rozhodováním.

Potom si určete, jak se bude hrát. Vyberte jeden jednoduchý princip: házení kostkou a posun po políčkách, sbírání karet, nebo třeba přikládání dílků. Děti často chtějí kombinovat mnoho mechanik najednou. Vysvětlete jim, že čím méně pravidel, tím lépe se hra vysvětluje a tím rychleji se dostanete ke hraní. Zkuste pravidla napsat na papír – uvidíte, co je nejasné.