Když děti chtějí kreslit vesmír, začněte planetami
Kolimace znamená srovnání optické osy primárního zrcadla, sekundárního zrcadla a okulárového výtahu do jedné přímky. U reflektorů Newtonova typu se bez ní neobejdete, u čočkových dalekohledů ji řešit nemusíte. Pokud obraz hvězdy vypadá jako rozmazaná skvrnka nebo kometka s ohonem, kolimace je pravděpodobně mimo. Stejný projev ale může způsobit i špatné seeingu nebo orosená optika, proto nejprve vylučte tyto příčiny.
Vesmírné omalovánky fungují nejlépe, když děti nejdřív vědí, co vlastně kreslí. Než vytisknete první list, projděte si s nimi základní tvary: planety jsou koule, hvězdy mají špičky nebo záři, prstence obíhají kolem středu. Ukažte jim prstem na obrázku, kde je střed planety a kde okraj. Děti pak nebudou jen slepě vyplňovat plochu, ale budou vědět, proč mají barvu držet uvnitř linky.
Hvězdy nekreslete jako rovnoměrné tečky Nejčastější chyba je, že dítě udělá hvězdy jako pravidelné tečky v mřížce. Vypadá to jako tapeta, ne jako obloha. Ve skutečnosti jsou hvězdy na obloze rozmístěné nerovnoměrně, některé blíž u sebe, některé osamocené. Doporučte dítěti udělat nejdřív několik výraznějších hvězd a teprve mezi ně menší. Bílá pastelka nebo bílý gelový popisovač na tmavém podkladu udělá nejvíc. Pokud dítě kreslí na bílý papír, hvězdy prostě nechte prázdné a vybarvěte jen okolí.
Na co si dát pozor při samotném pozorování Než začnete cokoli počítat, dopřejte očím alespoň dvacet minut ve tmě, aby se adaptovaly. Během této doby nepoužívejte mobil ani baterku s bílým světlem – stačí krátký záblesk a adaptace se ztratí. Červené světlo je přijatelné, ale i to používejte minimálně. Další častou chybou je snaha rozeznat souhvězdí okamžitě podle hvězdné mapy v telefonu. Jas obrazovky vás oslní a navíc se připravíte o přirozený přehled o obloze.
Začněte tím, že se postavíte čelem k severu. Pomůže buzola v telefonu, ale stačí i orientace podle mapy nebo podle toho, odkud vychází Slunce. Polárka je prakticky přesně nad severním bodem obzoru a její výška nad obzorem odpovídá zeměpisné šířce místa, kde stojíte. V Česku tedy leží zhruba třicet až padesát stupňů vysoko, nikdy ne přímo nad hlavou a nikdy u obzoru. Když ji najdete, máte vyhráno, protože Malý medvěd se od ní nevzdálí.
Za jednu noc můžete na obloze spatřit překvapivě mnoho souhvězdí, ale počet, který skutečně rozeznáte, závisí především na místě pozorování. Zatímco na tmavé venkovské obloze bez měsíčního svitu jich během několika hodin napočítáte desítky, ve městě se dostanete sotva na pět až deset nejvýraznějších. Rozdíl není v očích ani ve znalostech, ale v množství světelného znečištění, které slabé hvězdy zcela pohltí.
Pozor na příliš mnoho barev v jedné planetě. Děti mají tendenci použít všechny odstíny, které mají po ruce, a výsledek je šedá kaše. Omezte paletu na dvě až tři barvy pro jednu planetu. U Země to znamená modrou, zelenou a trochu bílé. U Jupiteru oranžovou, hnědou a krémovou. Čím méně barev, tím čitelnější výsledek.
Začněte tím, co znáte – Velký vůz, Kasiopeja, Orion v zimě nebo Labuť v létě. Odtud se posouvejte k méně výrazným souhvězdím pomocí hvězdných řetězců. Počítejte jen ta, která skutečně vidíte jako celek, ne ta, o kterých víte, že tam jsou. Během noci se obloha otáčí, takže některá souhvězdí zapadnou a jiná vyjdou. Pokud vydržíte od soumraku do úsvitu, můžete jich spatřit i několik desítek.
Než vyjdete ven, vypněte v aplikaci foťáku všechny automatické režimy. If you have any sort of concerns regarding where and how you can utilize osvětlení v obýváku, you could contact us at our web page. Automatika se snaží Měsíc „vyrovnat" a přeexponuje ho. Zapněte manuální režim nebo režim pro noční fotografii. ISO nastavte co nejníže, klidně 50 nebo 100. Delší expozice u Měsíce nefunguje – ten se po obloze posouvá a už při jedné sekundě vznikne smaz. Držte se krátkých časů, klidně 1/125 s a kratších. Zaostřete ručně na nekonečno, ale pozor: některé telefony mají „nekonečno" až za maximem posuvníku. Klepněte na Měsíc, zamkněte ostření i expozici a teprve pak foťte.
Prvním krokem je vybrat vhodnou lokalitu. Odjeďte alespoň dvacet kilometrů od velkého města, ideálně do kopců nebo na místo, kde není v okolí pouliční osvětlení. Zkontrolujte fázi Měsíce – kolem úplňku je obloha tak jasná, že i na tmavém místě uvidíte jen zlomek toho, co jindy. Nejlepší období pro pozorování je noc kolem novu, kdy Měsíc nevychází vůbec nebo jen na krátkou dobu.
Pracovní postup, který se osvědčil: nejdřív obrysy, pak velké plochy, nakonec detaily. Pokud dítě začne prstencem Saturnu a teprve potom vybarvuje planetu, často se mu prstenec rozmaže nebo ho překryje. Prstenec patří na konec, až je planeta hotová a barva zaschlá. Stejně tak hvězdy a malé měsíce přijdou nábytek na míru řadu jako poslední.
등록된 댓글이 없습니다.